Středoevropským a východoevropským dokumentaristům se opět otevírá možnost přihlásit se na celoroční workshop Ex Oriente Film, kde mohou během tří týdenních setkání rozvíjet své projekty a získávat cenné rady a kontakty pod vedením světových odborníků. Jedním z nich, tutorem prvního setkání Ex Oriente Film v chorvatské Rijece, bude i finský profesor z University of Tampere, režisér, producent a dramaturg Iikka Vehkalahti kterého jsme se zeptali na jeho bohaté zkušenosti s prací s filmaři i na to, jak vidí současné i budoucí trendy v dokumentární tvorbě a distribuci.
Váš projekt roughcutservice.com poskytuje dokumentárním tvůrcům pomoc při práci s hrubým střihem i na dálku. Jaké jsou největší výhody této služby? Dokáže nahradit osobní setkání s tvůrci?
Setkání tváří v tvář je samozřejmě ideálním způsobem komunikace. Ale velmi často to není možné. Podívejme se, jak to obvykle probíhá: Na svém filmu jste odvedl velké množství práce a dosáhl určité úrovně, z níž máte radost. Dobře ale víte, že k dosažení finální úrovně nutně potřebujete čerstvý pohled. Jak tvrdí řada skvělých střihačů: „Doufám, že po mně přijde ještě další střihač, který film posune k finálnímu tvaru.“ A v tomto zásadním momentě je extrémně důležité, jak profesionální, zasvěcená a konkrétní je zpětná vazba. Evropští profesionálové takovou zpětnou vazbu velmi často poskytují, ale nemají na váš film dostatek času. Ve mnoha zemích pak tuto profesionální zpětnou vazbu nedokáže poskytnout nikdo. Jak tedy dosáhnout toho, aby se světoví odborníci v dokumentárním filmu alespoň podívali na váš hrubý střih? Přesvědčit je, aby za vámi přiletěli kvůli jednomu dni práce je zcela nemožné. Častokrát jsem o to sám byl požádán, ale zjistil jsem, že řešit všechny ty taxíky, letiště, nová města, dlouhé lety atd. je velmi stresující a bere vám to spoustu energie. Zároveň ale možnost pracovat se zajímavými filmy je jedním z hlavních důvodů, proč pracujeme s dokumenty. Dobře naplánovaný on-line systém vám umožní získat dva špičkové profesionály, kteří se zcela soustředí na váš film a dají vám zpětnou vazbu. Oba stráví s vaším filmem přibližně den a půl, což je z naší zkušenosti dostačující.
Ve vašem týmu je řada špičkových světových expertů na dokumentární film. Na základě jakých kritérií jste je vybíral?
Zní to naivně, ale hlavním kritériem bylo, jak moc „milujeme“ dokumenty jako umělecké formy s důležitým obsahem. A jak dobře spolu vycházíme a zda jsme schopni se navzájem inspirovat, učit se od sebe a taky se prací bavit. Protože je ohromně zábavné, zajímavé a naplňující pracovat s podnětnými, upřímnými a důležitými dokumentárními filmy a vidět, že ze své pozice můžete režisérovi a jeho týmu pomoci dosáhnout jejich cíle. Když bych to vzal z praktické části, tak rozhodujícími kritérii je skutečnost, zda dotyčný již v minulosti pracoval jako tutor či konzultant střihu. Zda dokáže slovně či písemně dobře komunikovat a především zda pracuje s tvůrci z různých kultur a zemí. Velmi důležitá je také schopnost pomoci tvůrcům ve způsobu, jak oni chtějí film dokončit, což zahrnuje i schopnost pomáhat s velmi rozdílnými druhy kreativních dokumentů. V neposlední řadě je důležité, aby naše skupina byla natolik rozmanitá, že když pracujeme v párech, dokážeme vést kreativní diskuse. A to moji kolegové Niels-Pagh Andersen, Menno Boerama, Erez Laufert a Jakob Hoegel, které znám díky projektu Steps For The Future, dokáží.
Jakých chyb se mladí dokumentaristé nejčastěji dopouští? Je možné uvést některé zobecňující příklady?
Nejenom mladí, ale my všichni děláme chyby. A je jich spousta. Např. nemyslet během výroby filmu na publikum. Nenechat mu prostor, aby si mohlo finální verzi filmu „dotvořit“ ve své hlavě. Příliš si hrát a nebýt v rámci komplexnosti filmu zároveň schopný komunikovat jednoduše. Nebýt pravdivý. Anebo nebýt otevřený všem nástrojům filmového řemesla. Já osobně kupříkladu nerozumím člověku, který z principu tvrdí, že nepoužívá voice-over. To je jako odstranit hudbu. Co by byly filmy, jako Občan Kane, Bez slunce anebo dokument Bzučení hmyzu: zápisky mumie bez voice-overu. Prostě všichni děláme chyby a velmi často děláme ty největší až v pokročilém věku. Přitom na té zásadní informativní rovině (kde jsme, kdo je kdo, jaká je otázka/konflikt/cíl filmu, jaká je úloha vedlejší dějové linky atd.) může být film nejasný a zmatený a zároveň přeplněný zbytečnými podrobnostmi.
Jak vnímáte v posledních letech trendy v oblasti dokumentární tvorby? Nemají tvůrci v souvislosti v dramatickým vývojem v řadě světových zemí tendenci k většímu důrazu na konkrétní lidskoprávní témata na úkor univerzálních příběhů lidí z „klidnější“ části světa?
Právě jsme se na jednom dokumentárním setkání s kolegy smáli, jak před několika lety byla vlna filmů o osudu Židů během druhé světové války, pak přišlo téma dětí ulice, pak zase původních obyvatel a pak snímky, v nichž někdo umírá. Po celu dobu samozřejmě chodila spousta filmů o krizi identity filmových tvůrců anebo vztazích uvnitř jejich rodiny. A v současné době tu máme filmy o rybaření, o Majdanu anebo také o ženském fotbalovém týmu či ženském boxu. Dokumenty sloužily vždy jako nástroje sociální změny a ano, spousta filmů nejdříve mává „vlajkou“, což znamená, že jejich poselství je pro režiséra důležitější než příběh. Já ale věřím, že stále více režisérů si uvědomuje, že mít nejdříve příběh je důležitější i pro samotné poselství filmu.
Je možné v oblasti dokumentární tvorby vysledovat určité tematické zaměření a formální specifika jednotlivých zemí? Např. že tvůrci ze Skandinávie točí převážně „umělečtější“ dokumenty s větším důrazem na vybroušenou vizuální složku než např. tvůrci z Afriky či Blízkého Východu, kde je kladen větší důraz na závažnost obsahu a jejich dokumenty mají blíž k reportážnímu stylu?
Ano, určitě je možné uvažovat tímto způsobem, zároveň je ale trochu nebezpečné nabídnout přesnou definici. Téma je často důležité pro tvůrce z USA či Velké Británie, kde je velmi silná novinářská tradice. V Latinské Americe se řada filmařů snaží dosáhnout jisté filozofické úrovně vedle tradičních politicky zaměřených filmů. Ve Skandinávii se mísí různé tradice: narativně vyprávěcí americká forma se zde potkává s expresivní tradicí Východu a zároveň s vlivem jihoevropského neorealismu. Mně osobně velmi baví sledovat nadšení, s jakým se do filmové tvorby vrhají právě tvůrci z východní Evropy.
Jaký je váš názor na hybridní dokumenty využívající inscenované či hrané pasáže?
Pokud je tvůrce upřímný k publiku i sám k sobě, tak to může být v rámci dokumentární tvorby velmi silný nástroj.
Během naší letošní akce East Doc Platform jsme představili druhý ročník projektu Doc Tank zaměřeného na transmediální projekty. Vidíte v tomto trendu budoucnost dokumentární tvorby?
Ne. Ale věřím, že nové platformy a používání různých kombinací těchto platforem přidají dokumentární tvorbě nové formy. Je zřejmé, že zřetelněji uvidíme rozdíly mezi dokumenty filmovými, televizními, festivalovými a těmi natočenými pro internet či přímo na mobily. A je také jasné, že i samotné platformy se změní. Tato změna ale nebude tak dramatická nebo rychlá, jak někteří doufají, věří či se obávají. Ale na poli distribuce je jasné, že se zde v nejbližších letech stane řada nových a pro dokumentární tvorbu pozitivních věcí.
Během vaší dlouhé kariéry jste se podílel na celé řadě úspěšných dokumentárních filmů. Podle jakých kritérií se rozhodujete, zda do určitého projektu vstoupíte či nikoli?
Rozhodující jsou pro mě všechna obvyklá kritéria, počínaje tématem filmu a konče kvalitami jeho producenta. A instinkt. Abyste ale mohl nakonec důvěřovat svému instinktu, potřebujete hromadu zkušeností a znalostí.
Institut dokumentárního filmu již 15 rokem podporuje připravované filmy ze střední a východní Evropy. Myslíte si, že tvůrci z tohoto regionu kladou důraz na jiná témata i formální stránku než tvůrci z jiných zemí?
Ohledně témat si nejsem úplně jistý. Ale rád bych věřil, že ve střední a východní Evropě převládne u tvůrců snaha o silné osobní filmy společně s odvahou nebýt konvenční a nekopírovat hlavní trendy v televizní tvorbě. Podívejme se na výtvarné umění a literaturu, myslím, že v dokumentární tvorbě najdeme směřování podobné.