Radim Procházka je český filmový producent, režisér, pedagog FAMU a člen představenstva Asociace producentů v audiovizi odpovědný za dokumentární tvorbu. Pro Institut dokumentárního filmu promluvil o aktuálním stavu českého, především dokumentárního filmu právě z pozice producenta.
Jako ve většině malých národních kinematografií, ani v Česku není cílem dokumentární tvorby dojít komerčního zisku. „Dokumenty jsou u nás v tomto ohledu na stejné rovině jako artová fikční tvorba – stvrdit kvalitu musí producent ziskem filmových cen, úspěchem na festivalech, prodejem televizních práv a tak dále,“ vysvětluje Procházka.
České prostředí je unikátní v tom, že se v něm podařilo vytvořit v oblasti dokumentu celkem pevný systém spolupráce filmové školy FAMU, veřejnoprávní České televize a jihlavského festivalu. „Na FAMU se člověk naučí točit, pak si ve spolupráci s ČT dokument vyprodukuje a promítne ho v Jihlavě... a všichni jsou spokojení.“ Obzvlášť k festivalu Procházka nezapře pozitivní vztah. „Právě Jihlava dokázala dostat dokumenty do kin, nalákat diváky a udělat ze snímků součást veřejné diskuse,“ tvrdí. „Na druhou stranu se z téhle úspěšné linky stává i uzavřený kruh, který nám brání více se konfrontovat se zahraničím,“ uznává Procházka.
Základním zdrojem pro financování dokumentů je v Česk tvořit v oblasti dokumentu celkem pevný systém spolupráce FAMU, veřejnoprávní České televize a jihlavského festivalu. „Na FAMU se člověk naučí točit, pak si ve spolupráci s ČT dokument vyprodukuje a promítne ho v Jihlavě... a všichni jsou spokojení.“ Obzvlášť k festivalu Procházka nezapře pozitivní vztah. „Právě Jihlava dokázala dostat dokumenty do kin, nalákat diváky a udělat ze snímků součást veřejné diskuse,“ tvrdí. „Na druhou stranu se z téhle úspěšné linky stává i uzavřený kruh, který nám brání více se konfrontovat se zahraničím,“ uznává Procházka. u Státní fond kinematografie. „Teoreticky jde dostat až 90 % rozpočtu z veřejných institucí, z různých fondů, běžněji se dokumenty pohybují okolo 60 %,“ vysvětluje Procházka. „Důležité jsou i pobídky neboli daňové úlevy – ty mohou dát až 20 % rozpočtu, pokud utratíte určitou sumu peněz.“
Závislost na Fondu má svá úskalí, protože ten nechce sloužit jako centrální bod české kinematografie, jehož rozhodnutí budou určovat podobu dokumentaristiky jako celku, jak tomu bylo v předrevolučním státem řízeném systému. Rada chce pomáhat konkrétním kvalitním projektům, ale zároveň nechat místo volné soutěži a trhu. I proto razí cestu „méně peněz víc filmům“. Procházka by raději viděl víc peněz víc filmům, protože v podporu státu věří jako v pozitivní, nutnou a možnou.
Fond je navíc nyní podle něj ve velice dobré kondici. „Díky jeho lepší funkčnosti se o podporu uchází stále víc projektů. V Radě sedí respektovaní filmaři a filmoví teoretici, kteří rozdělují relativně dost peněz. Proto je důležité mít žádosti velmi dobře promyšlené a připravené. Radu neopijete rohlíkem. Potenciál ale není naplněn – mnoho kvalitních projektů nemůže být realizováno, protože končí pod čarou.“
V důsledku Fond roli centrální síly plní, jde totiž většinou o první institucí, která projekt podpoří. „Tento model je v principu správný. Když se ale stane, že už máte ten vláček na základě pozitivních posudků a jednání připravený, předjednanou máte i Českou televizi a zahraniční koproducenty, a nakonec skončíte pod čarou, tak se celá produkce většinou přinejmenším o půl roku odkládá, protože nemůžete žádat u dalších podporu. Třeba zmíněná Česká televize běžně čeká na rozhodnutí Fondu a až podle něho uděluje kinodistribučním projektům vlastní podporu.
Právě proto, že vznik dokumentů je v Česku takřka tak funkční, jak na tak malém trhu může být, se producentům otevírá prostor obrátit pozornost na kontakt se zahraničím. „Poslední roky dochází ke změně uvažování, kdy se čeští producenti konečně začínají o tento aspekt zajímat. Že se loni dostaly tři filmy na IDFA, není věc náhlé skokové změny kvality filmů, ale výsledek aktivní snahy producentů tam ony filmy dostat,“ vysvětluje Procházka.
Tahle cesta ale není snadná. „Karel Och mi říkal, že když v roce 2006 přivezli do Varů člověka ze Sundance, bylo těžké najít někoho z českých producentů, kdo se s ním vůbec chtěl setkat. Dnes je samozřejmě situace diametrálně odlišná. Čeští producenti jezdí po celém světě, tvoří si síť kontaktů a snaží se své filmy prosadit. Ale než budeme v první lize, bude to ještě chvíli trvat – stejně jako ve sportu se musíme k elitní pozici postupně propracovat. A to už se děje,“ ujišťuje Procházka.
Vymezuje se i vůči kritice zahraničních neúspěchů: „Mnoho lidí včetně filmařů tady bere v potaz jen festival v Cannes, tedy jakousi filmovou olympiádu. Ale úspěch začíná na menších kláních. Ještě než začneme vyhrávat Zlaté palmy a Oscary jako Poláci a Maďaři, musíme začít pravidelně konfrontovat širší festivalové prostředí. Časem poroste jak kvalita, tak i kulturní diplomacie, která za každým úspěchem stojí.“
Problematická může být role konzervativní České televize, jež funguje jako jeden z předních dokumentárních koproducentů, ale styku se zahraničím nevěnuje velkou pozornost. Procházka k tomu podotýká: „Ještě pořád je třeba v tomhle ohledu trochu tlačit, Česká televize skutečně není zvyklá uvažovat o svých projektech v této rovině.“
České teritorium ale čelí obtížím v prosazení se ve světě i z celkem pragmatického důvodu. Podle Procházky „je v tuhle chvíli neatraktivní – jinak tomu bylo v šedesátých letech v době reformy nebo zkraje devadesátých let po pádu komunismu, kdy jsme byli součástí mezinárodního dění a byl patrný velký zájem světa komunikovat s námi. Nyní je pozornost soustředěná na důležitější a exotičtější místa na světě. Navíc nebývale vzrostla konkurence, autorská kinematografie zaměřená na festivaly se dnes točí prakticky na celém světě.“
Čeští producenti podle něj mají tu výhodu, že v Česku sídlí významné evropské instituce. Kromě Jihlavy i workshop dok.incubator a Institut dokumentárního filmu, jehož každoroční East Doc Platform je největší trh s dokumentárními filmy ve střední a východní Evropě. „Kdo se chce ze Západu zorientovat ve východoevropském filmu, tak v podstatě nemá na výběr než sledovat East Doc Platform,“ chválí Procházka.
Procházkovy priority ohledně distribuce dokumentů podle něj korespondují i s prioritami Asociace producentů v audiovizi – doma pilovat detaily, maximum energie pak vkládat do kontaktu se zahraničím.