ČESKÝ DOKUMENT

Martin Horyna: „Umím si představit Vary bez české účasti – bereme jen ty dokumenty, o jejichž relevanci jsme přesvědčeni“

27. 6. 2018

Autor: Martin Svoboda

Martin Horyna je jedním z dramaturgů karlovarského festivalu, zodpovědný i za výběr filmů do dokumentární soutěže, kde se letos octly dva české tituly – V Mosulu a Mimořádná zpráva. Proč se do dokumentární soutěže dostaly právě tyto tituly? A proč dokumentární soutěž vůbec udržovat, když trendy velí oddělení dokumentaristiky a fikce spíš popírat?

Jakou roli mají dokumentární filmy ve Varech?

Doufám, že neopomenutelnou. Dokumentární soutěž patří ostatně mezi nedílnou součást Karlových Varů už od devadesátých let. Je ale zajímavé pozorovat, jak mnohé velké festivaly dokumentární sekce ruší a dokumenty zařazují do programů spolu s fikčními filmy. Berlinale nedávno vyřešilo situaci tak, že uděluje dokumentaristickou cenu napříč sekcemi. I my pravidelně vedeme diskuze o tom, jak programově přistupovat k dokumentům. Snažíme se vyhnout tomu, že bychom si řekli: „Uděláme to prostě tak jako minulý rok,“ protože nic nevede ke stagnaci přímější cestou.

V českém prostředí je ale logické udržovat oddělenou soutěž. I na FAMU existuje katedra dokumentaristiky, dělení kinematografie na fikční a dokumentární má tedy v českém prostředí precedenty.
Taky si myslím, že to v tuto chvíli má svůj smysl. Jak pro poroty, tak i pro diváky a filmové profesionály by bylo náhlé zmizení dokumentární sekce matoucí. Další otázkou však může být propustnost – v tuto chvíli dokument má svou soutěž a z hlavní je vyloučen, což lze jistě vnímat ambivalentně. Právě v tom spočívá jádro našich debat. Nejvýrazněji se tahle otázka otevírá, když se musíme vypořádat s některým hraničním filmem, jehož označení za „fikční“ či „dokumentární“ není jednoznačné.

Tak jsme před pěti lety váhali třeba nad snímkem Sametoví teroristé (2013), který byl nakonec uveden v fikční sekci Na východ od Západu. Přestože vycházel z autentických situací, bylo jasné, že přítomní hrají své role. Oproti tomu polský film Probdělé noci, uvedený na MFF KV o tři roky později, zjevně vycházel z rámcového scénáře, ale předváděné situace jsme považovali i přes jejich konceptuálnost za autentické, tak jsme snímek zařadili mezi dokumenty.

Jak tedy vidíte, jde o intuitivní rozhodování uzpůsobené každému jednomu projektu.

Minulý rok jsme tuhle problematiku pocítili u Všechno bude fajn. Já o něm celou dobu uvažoval jako o dokumentu, ale třeba na Cenách kritiky byl zařazen mezi fikční tituly.
Skutečně může jít o velmi otevřené rozhodování. Pro nás v programovém oddělení je zásadní, abychom byli schopni konkrétní titul v konkrétní sekci dostatečně artikulovat a dostat ho tak k jeho potenciálnímu publiku. Měl bych podotknout, že tu vlastně mluvíme o věci katalogizace, což je do značné míry virtuální problém, protože film bude stejný, ať bude uvedený v jakékoliv sekci. Na stranu druhou se ale může špatně zařazený a tedy propagovaný film svému publiku „ztratit“.

V letošní soutěži máme například film Walden, náročné konceptuální dílo, které diváci většinou najdou v sekci Imagina. Rozhodli jsme se zariskovat a uvést ho v dokumentární soutěži, což vyžaduje specifickou prezentaci snímku, aby diváci věděli, na co jdou. V opačném případě by zařazení do soutěže mohlo být pro snímek kontraproduktivní. Tady vidíte, že dělení na dokument a fikci není jediným třecím bodem, s nímž se při sestavování programu setkáváme.

Chodí se ve Varech na dokumenty?
Je těžké odhadnout zájem specificky o dokumenty, protože ve Varech bývá tradičně většina projekcí vyprodaná. Vidíme sice, že některé filmy se zaplňují rychleji než jiné, z čehož jde celkový zájem odhadnout, a dokumenty v tomto ohledu nedominují. Přesto i zde platí, že jak premiérová projekce v sálu pro 250, tak i repríza pro 130 diváků je takřka vždy zcela zaplněná.

Výběr správného kinosálu a správné doby promítání je mimochodem další způsob, jak komunikovat s publikem. Máme sály spíš formální a pak ty v menších kinech stranou hlavního shonu – a právě v nich se diváci dokumentů cítí většinou lépe. Proto tam dokumenty směřujeme. A potlesky v nich bývají největší.

V soutěži jsou hned dva české dokumenty – Mimořádná zpráva a V Mosulu. Dá se tedy říct, že karlovarský festival využívá privilegium hostující země a zdůrazňuje trochu disproporčně domácí tvorbu?
Jde o častou otázku, zvlášť letos, když najdeme v každé hlavní sekci po dvou českých titulech – a to nepočítám koprodukce. Můžu ale říct, že českou účast nepovažujeme za samozřejmost, a kdybychom měli pocit, že žádný náš film v soutěži neobstojí, tak bychom se bez něj obešli. Samozřejmě jsme za české zástupce rádi.

Zvýšenou frekvenci tuzemských produkcí napříč festivalem lze však vysvětlit i tím, že čeští filmaři nám své filmy sami nabízejí ve vysokém množství a pro nás je snadné je včas vidět a rozhodnout o nich. Přesto přijímáme jen ty, u nichž jsme přesvědčení, že mezinárodně obstojí. I když to je ošemetné, protože coby Češi samozřejmě česká témata vnímáme s jiným setem informací a zkušeností, než budou mít zahraniční diváci. Což může způsobit určité pomyslné neporozumění při zařazení českého filmu.

Letos zařazené dokumenty pak nabízejí zajímavý kontrast. Mimořádná zpráva Tomáše Bojara navazuje na jeho předchozí práce svou koncepčností a svým uchopením přesahuje český kontext. Což u tématu věnujícího se konkrétním lokálním politrukům není samozřejmost. V Mosulu pak dokonce vyráží za hranice, což je pro české dokumentaristy stále rovněž spíš výjimkou. Dravý reportážní styl Jany Andert vede k přímočařejší podívané v dobrém slova smyslu, jež se podobá velkým dokumentům, jaké známe ze světových festivalů.

Z kolika dokumentů jste vybírali?
Bylo jich tuším okolo šesti set, českých přibližně pětadvacet, když počítáme i koprodukce.

Vyprofilovaly se oba české filmy hned jako jasní kandidáti, nebo bylo hledání reprezentativního českého filmu složitější?
Mimořádná zpráva byl vůbec první vybraný dokument, viděli jsme ho už v zimě, takže se nám v mysli usídlil hned zkraje rozhodování. U V Mosulu jsme naopak dlouho nevěděli, jestli se vůbec stihne dokončit, takže jeho pozice nebyla jistá čistě z logistických důvodů. Jeho kvalita je navíc přímo závislá na finálním střihu, takže se o něm dalo rozhodnout až ve chvíli, kdy byl skutečně hotový. Naštěstí byla angažována střihačka Tonička Janková, o jejíž vysokých kvalitách víme, takže jsme byli uklidněni, že je film v dobrých rukách, a jen jsme čekali, jestli se stihne. Bylo to na poslední chvíli a když byl skutečně odevzdán, zbývala v soutěži jen asi dvě volná místa – a kandidáty už nebyly české filmy.

Jakou mají dokumenty roli ve Varech, jsem se už ptal. Ale jakou mají Vary roli ve světě dokumentu?
Ví se o tom, že dokumentární soutěž máme, ale samozřejmě platí, že dokumentaristika má vlastní festivaly, v Česku Ji.hlavu, ve světě třeba IDFA, jež pak stojí ve středu dění. Klasické nespecializované festivaly mají z principu odlišnou roli, přesto i na nich můžou probíhat relevantní setkání a akce týkající se dokumentů. Pořádáme například přehlídku dokončovaných dokumentů, jistě atraktivní součástí industry programu.

Při výběru filmů se snažíme nabídnout originalitu, tedy něco, co nebylo k vidění jinde – stejně jako další festivaly jsme tedy tlačení k premiérové politice, kdy odmítáme některé zajímavé filmy, které už byly třeba v Amsterodamu, ve prospěch filmů zatím neviděných alespoň v evropském prostředí.

O Varech se říká, že na ně lidé ze Západu jezdí poznávat filmy z Východu – že v tom spočívá jejich největší přínos, byť se ho festival možná snaží maličko mediálně zastírat zvaním hollywoodských hvězd. Když se však letos podívám na dokumentární soutěž, vidím primárně filmy ze Západu.
Letos to tak skutečně dopadlo. Nejde o dramaturgický záměr, ale nabídka dokumentů zkrátka přirozeně vygenerovala tento výběr. Rád bych našel sofistikovanější odpověď, ale pravda je taková, že tyhle filmy byly podle nás nejlepší. Východu jsme ale nadále otevření. Obzvlášť u fikčních sekcí skutečně platí, že jsou prorostlé se středo a východoevropským prostorem. Poslední dobou navazujeme také užší kontakt s arabským světem, program se velmi otevřel střednímu východu. Budujeme tak naši značku „Na východ od Západu“. Letošní dominance západních dokumentů není víc než náhoda.

Česká dokumentaristika je výrazně lokální. Není to pro vás jako pro pořadatele mezinárodního festivalu problém?
Není, protože v důsledku stojíme stranou, snažíme se udržet určitý odstup a k české dokumentaristice přistupovat zkrátka jako k jedné z mnoha, z nichž vybíráme. Udržet tento odstup je samozřejmě v důsledku nemožné, vždy budeme ovlivněni tím, že jde o prostředí v naší bezprostřední blízkosti – jak už ale padlo, snažíme se vybírat jen filmy relevantní v kontextu mezinárodního festivalu. Mnoho českých žurnalistických dokumentů si ale umím představit i na plátně ve Varech – byť častěji v mimosoutěžních sekcích. Dokumentární soutěž se totiž zaměřuje na stylisticky výrazné filmy, zatímco tento typ českých dokumentů je zajímavější tematicky.

Osobně můžu dodat, že jsem dnes mnohem smířlivější vůči formálně standardním filmům, jež přesto dokáží sdělit nebo ukázat něco podstatného, než jsem býval dřív, kdy jsem upřednostňoval formální výraznost. Jsem nyní rezervovaný vůči filmům, které jsou sice zajímavě natočené, ale působí bezobsažně. Forma a obsah jsou spojené nádoby a záleží asi na každém, jaký vztah oněch složek bude požadovat. I o tom se samozřejmě vedou debaty během sestavování programu.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace