EAST SILVER

ČESKÝ DOKUMENT

Režisérka Veronika Janatková: „Cítím zodpovědnost i za své respondenty“

25. 6. 2019

Autor: Martin Svoboda

Lístek na Měsíc debutující režisérky Veroniky Janatkové se vrací do paradoxní doby kosmických programů studené války. Veronika Janatková krom televizního sestřihu připravila delší verzi určenou pro festivaly. V rozhovoru mimo jiné zmiňuje těžkosti, s jakými se televizní dokument na festivalech setkává. Film, jenž vznikl v koprodukci ARTE a České televize, budou moct diváci vidět 22. 7. v kině Světozor na projekci, kterou Institut dokumentárního filmu pořádá ve spolupráci s Dokumentárním pondělím.

Myslíte si, že váš film zapadá do prostředí české dokumentaristiky?
Na to se sama sebe ptám také, protože jsem teď žila patnáct let mimo Čechy a zpátky jsem nějaké tři a půl měsíce. V Lístku na Měsíc jsem český kontext ztotožnila s mým dědečkem – zdejší společnost a historii zmiňuji v té míře, jaká souvisí s jeho životem a zkušenostmi.

Existuje víc verzí filmu.
Vy jste viděl tu delší, kterou jsem udělala z vlastní iniciativy a odpovídá mé autorské představě lépe než sestřih pro ARTE. Nejde jen o přidaný materiál, ale i samotné vyznění. V krátké verzi se soustředím víc na mezinárodní aspekty tématu, jak dává smysl v rámci evropské televizní stanice, delší směřuje víc pozornosti k mému dědečkovi a Československu.

Kratší verze nebyla nutná jen kvůli přiblížení tématu mezinárodnímu publiku – snad jen u nás je možné najít vysílací okno pro celovečerní dokument. Jinde se hledí na každou minutu a bylo zkrátka nevyhnutelné dostat se pod hodinu.

Proč jste se rozhodla spolupracovat s ARTE?
Vzhledem k mému pobytu v Německu se mi to jevilo jako přirozená věc. Koprodukujeme rovněž s Českou televizí. Rozdíl je ten, že za peníze od ARTE jde opravdu natočit film, zatímco peníze od ČT by rozhodně nestačily. Nebýt ARTE, museli bychom najít mnohem víc zdrojů, na což ale nebyl čas – potřebovali jsme se trefit do souvisejícího výročí přistání na Měsíci. Dokumentarista obvykle shání prostředky dlouhou dobu a začne natáčet zkrátka ve chvíli, kdy jich má dost. Pro nás to bylo „teď, nebo nikdy“.

Jak byste porovnala komunikaci s ARTE a Českou televizí? Například co do snahy ovlivnit podobu výsledku.
S Českou televizí mám v tomto ohledu dobrou zkušenost, do výsledné podoby příliš nezasahuje. U ARTE je problém s těmi rigidními vysílacími okny, o nichž nejde diskutovat ani hledat kompromisy. Jinak tato stanice nezapře svou prestižní pověst.

ARTE vám tedy zaručila pohodlný rozpočet? Ve vašem filmu se hodně cestuje, umím si představit, že v rámci dokumentární produkce nešlo o levnou záležitost.
Kdepak, rozpočet byl sice dostačující, aby se film podařilo realizovat, ale určitě ne „pohodlně“. Neobešli bychom se například bez pomoci mých islandských přátel, kteří zajistili celou tamní část produkce.

Vše plynulo z rychlosti rozhodnutí projekt realizovat – promýšlela jsem ho sice dlouho, dokonce jsem s ním již v roce 2013 absolvovala workshop Archidoc, ale k samotnému rozhodnutí film opravdu natočit došlo jeden rok před výročím Apolla 11. Najednou před námi byl velmi brzký termín, jemuž se musela podoba celé produkce přizpůsobit. S výsledkem jsem spokojená, nemůžu ale popřít, že při větším množství času a prostředků by snímek vypadal jinak.

I proto jsem ráda, že jsem měla příležitost se po televizní premiéře vrátit do střižny a s novým střihačem, svým kamarádem Jorgem Sanchezem, udělat „svou“ festivalovou verzi. Příprava té původní byla opravdu hektická.

V titulcích si nejde nevšimnout řady zahraničních jmen. Jak jste dávala dohromady štáb?
Skoro všechno to jsou „moji lidé“. Bylo mi umožněno složit si štáb podle vlastního výběru, takže jsem samozřejmě sáhla po filmařích, které jsem ve svém okolí znala a s nimiž jsem věděla, že umím pracovat. Kompromisy ohledně složení týmu bylo nutné udělat opět kvůli rychlému časovému spádu – samozřejmě ne každý se má možnost takřka ze dne na den připojit k produkci, během níž se cestuje po světě.


Proč jste se chopila tohoto námětu?
Děda před pěti nebo šesti lety zmínil, že má zakoupený lístek na Měsíc. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela a nejdřív jsem se tomu smála. Ale čím víc jsem přemýšlela, tím víc mi to přišlo jako zajímavé téma, které může říct hodně o minulosti, ale nakonec i o současnosti.

Dokumentaristů se často ptám, jestli cítí větší zodpovědnost vůči respondentovi, nebo svému filmu. U vás jde možná o jednoduchou otázku, protože pracujete s vlastním dědečkem – a ten má jistě přednost před filmem. Není to ale etický problém? Co byste dělala, kdybyste zjistila, že váš dědeček udělal za minulého režimu něco hodně špatného, co chce utajit?
Jde jistě o nezanedbatelný konflikt, naštěstí jsem se neoctla v situaci, kdy bych musela řešit něco tak explicitního. Musím říct, že bych v takové situaci pravděpodobně upřednostnila přání věc nezmínit. Ale nejde pouze o povinnost vůči rodině – o jednom z respondentů jsme skutečně zjistili něco podle něj nelichotivého ohledně jeho aktivity v minulém režimu a nakonec jsme respektovali jeho prosbu to nezmiňovat. Doufám, že naše rozhodnutí zásadně neovlivňuje naši schopnost podat přesvědčivou reflexi historické reality. Jako pro dokumentaristku je pro mě samozřejmě důležité, aby byl můj film co nejpřesnější a nejvýmluvnější, ale přesto cítím zodpovědnost i za své respondenty. Nemyslím, že jedna věta ve filmu stojí za zničení jejich reputace.

Máte stanovenou konkrétní hranici co říct a co ne?
Neřídím se nějakým univerzálním pravidlem. Podle každého případu a podle mého vztahu k protagonistovi se vždy rozhodnu, jestli film tu informaci potřebuje a jestli stojí za případnou škodu. Zpravidla je pro mě ale důležitější život okolo mě než film. Je třeba si uvědomit, že já nemusím nést následky za odhalené informace, ale ten člověk. Pracovala jsem jako producentka na dokumentu Bůh v neděli nepracuje! sledujícím feministická hnutí 20 let po genocidě ve Rwandě. Kvůli politické situaci bylo nutné pečlivě rozmýšlet co ukázat a neukázat. Nejde se rozhodovat jen podle toho, o kolik „šťavnatější“, by byl film po odvyprávění všech příběhů, co jsme slyšeli, nutné je myslet i na život našich protagonistů.

Televizní dokumenty mívají problémy s festivalovou distribucí. Vy už máte festivalový střih, jde tedy zjevně o něco, co plánujete řešit.
Velkou limitací je, že ty opravdu velké festivaly chtějí promítat dokumenty pouze v premiéře – a nejde jim vysvětlit, že nová verze je zásadně jiná než ta, co běžela v televizi. Nedělám si tedy naději na účast na nejprestižnějších akcích. Budu ráda za všechny festivaly, na nichž se podaří náš film uvést, a třeba nás čeká milé překvapení. Jsem hodně vděčná například za East Silver Karavanu, která nás zahrnula do svého výběru – doufám, že se díky tomu podaří rozšířit o nás povědomí a nakonec se přece jen v některých programech objevíme. Také máme distributora v Německu.

Bylo ARTE opravdu tak moc nepostradatelné? Jednak vás to přivedlo do časové tísně, musela jste sestříhat televizní verzi, a ještě jste si zavřela dveře na mnoho festivalů... vlastně to nezní jako moc ideální pozice.
Jde o můj první celovečerní dokument coby režisérky a člověk se musí umět uchopit příležitost. Když v ARTE projevili zájem, uvědomovala jsem si komplikovanost svého úkolu od samotného začátku, vzhledem k dobrému jménu stanice a její spolehlivosti jsem se ale jednoznačně rozhodla, že klady převažují nad zápory. Navíc jsem si nemohla být jistá, jestli nejde o jedinou příležitost tento námět realizovat. Podařilo by se ho zafinancovat mimo rámec výročí Apolla? Nechtěla jsem to riskovat.

Nesnadná situace na festivalech mě mrzí, jde ale hledat alternativy. Věřím, že jde o atraktivní námět, jenž diváky naláká i mimo festivalový program – chceme spolupracovat například s hvězdárnami, jež by nás mohly pouštět ve svém unikátním prostředí.

Co pro vás byla největší výzva?
Nakonec byla především tvůrčí – jak funkčně spojit osobní rovinu mého dědečka s „velkými událostmi“? Jak propojit Československo se širším světovým kontextem ať už za 70, nebo 50 minut? Jak navázat řeč s lidmi z tak odlišných prostředí jako jsou Američané a východoevropané?

Jak se vám povedlo všechny ty lidi najít?
Nebylo to snadné – a archivy již neexistující společnosti PanAm nám byly jako jediné otevřené. Většina lidí dnes samozřejmě žije jinde než tenkrát, někdy na ně dokonce nebyl ani uveden pořádný kontakt. Nakonec jsem navíc zjistila, že pro lidi v jejich věkové kategorii není snadné vžít se do tehdejší situace, v což jsem přitom doufala. Stačí se podávat na mého dědečka a jeho přímé vyjadřování. Představovala jsem si jeho trochu nostalgickou cestu do minulosti, ale ukázalo se, že tak senioři většinou neuvažují. Stejně jako moc nepřemýšlí o budoucnosti, protože se už necítí její součástí.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace