ČESKÝ DOKUMENT

Vyprávět obrazem o elektronické hudbě

18. 10. 2019

Autor: Martin Svoboda

Snímku The Sound Is Innocent netrvá déle než pár okamžiků, aby svou propracovanou audiovizuální složkou vykročil z řady a upoutal pozornost. Dokument věnující se fenoménu elektronické hudby vznikal v mezinárodní koprodukci a po účasti na několika workshopech, mj. Ex Oriente Film. O tom, jak se podařilo dát vše dohromady, hovoří režisérka filmu Johana Ožvold.

68 minut, to není mnoho, většina vašich kolegů má ambici dostat se s dokumentem alespoň na 80 minut takřka za každou cenu. Nutno dodat, že si tím mnohdy velmi škodí.
Necítila jsem potřebu si dokazovat profesionalitu naplňováním nějaké ideální stopáže – délka filmu musí dávat smysl, a nám dávalo smysl těch necelých 70 minut. Mé ambice nesměřovaly k objemu, ale k efektivitě – k nalezení způsobu, jak s vybraným tématem oslovit odborníky i laiky, což je těžký úkol sám o sobě. Zatím si nemůžu být jistá, jestli se mi to povedlo, to se ukáže až po uvedení. Podle prvních reflexí jsem ale optimistická.

Váš film má velmi propracovanou audiovizuální složku. Nebojíte se, že může být pro diváka těžké soustředit se na předávané informace, když bude stržený obrazem a zvukem?
Pro mě je dobrý takový film, který jde vidět opakovaně a nalézat v něm nové věci – takže mi vyloženě nevadí, pokud divák během jednoho zhlédnutí něco přehlédne nebo přeslechne. Snažila jsem se, aby ale už samotné stylistické řešení bylo svým způsobem informační vrstvou. Ne všechno je vyřčeno, něco je možné jen vycítit, vysledovat skrz obraz. Princip kombinování technologií například není popsán slovy, je zpodobněn obrazovou metaforou: sledujeme různá zařízení náležící do celého 20. století, jak padají z výrobního pásu na jednu hromadu. Nikdo nevysvětluje, co to znamená, ale snad to jde pochopit. Věřím ve svého diváka.

Zvuková stránka filmu má logicky základ v námětu, ale jak jste hledala vizuál?
Nesnažila jsem se obrazově zpodobnit hudbu – obrazovou složku jsem využívala spíš tak, aby dokument doplňovala obsahově. Všimněte si také, že jsem pro každou kapitolu trochu změnila filmový jazyk, aby lépe odpovídal jejímu konkrétnímu obsahu a samozřejmě i udělal výsledek zajímavějším.

Pro vizuální podobu bylo zásadní točení ve Slovenském rozhlase. Instituce rozhlasu je historicky s elektronickou hudbu nezanedbatelně napojena a ta slovenská navíc nabídla zajímavou architekturu, která je na jednu stranu univerzální pro všechny takové prostory, na druhou má v sobě kus unikátní působivosti.


Jak se vám podařilo natáčet v budově s čtyřiadvacetihodinovým pracovním provozem?
Vlastně to nebylo tak těžké, budova byla postavena ještě v době, kdy bylo rádio dominantním médiem – dnes je tedy značně naddimenzovaná a nebyl problém si tam do haly na tři týdny rozestavět kulisy v podobě obří hromady starých rádií. Nejde o trik – vzniklo to opravdu před kamerou. A když jsme přece jenom potřebovali víc prostoru, naplánovali jsme si natáčení na svátky, kdy je v budově minimum lidí.

Část natáčení probíhalo ve Francii. Je to velká finanční zátěž?
Řekla bych, že vzhledem k okolnostem byla Francie ta méně nákladná část. V rozhlase jsme natáčeli s velkým štábem, s nákladnou technikou. Ve Francii jsme byly v nejužším počtu a jednali jsme úsporně – například jsme neletěli, ale jeli dodávkou. Takže jeden natáčecí den ve Francii nás paradoxně vyšel lépe než na Slovensku.

Kdo jsou vaši nejdůležitější členové týmu?
Předně můj muž Martin Ožvold, který pracoval na sound designu a jako skladatel i kurátor hlavních respondentů, protože se v této hudební oblasti vyzná mnohem víc než já. Dále to je můj kameraman Šimon Dvořáček. Pracuju s ním dlouhodobě, protože to je dobrý člověk, dobrý partner k diskuzi. Máme podobné zájmy, podobné estetické vnímání a zatím jsem nenatočila žádný film bez něj – on se mnou vždy tvoří pevné jádro týmu. Zásadní roli hrála i střihačka Zuzana Walter, s níž už jsem taky pracovala už v minulosti. Tentokrát byla i asistentkou režie, byla téměř u každé části procesu. Zmínit musím i scénografa Antonína Šilara, zvukaře Adama Voneše a spoluscenáristu Lukáše Csicselyho. Pro nás všechny to bylo velmi vyčerpávající, ve střižně už jsme si chvílemi lezli na nervy, ale to myslím v dobrém – všichni jsme prostě chtěli odvést co nejlepší práci a všichni jsme se na ní aktivně podíleli. Výsledek je naším společným autorským dílem. Proto když se chystá tiskovka k premiéře, chci, aby tam byli všichni se mnou.

Jak se podařilo projekt zafinancovat?
Měla jsem to štěstí, že jsem se svým absolventským filmem Černý dort vyhrála několik dní postprodukce v UPP. Cena to byla dobrá, ale určený prostor by byl dobrý leda na další krátký film. Společně s naší producentkou Kristýnou Michálek Květovou jsme dohodli, že tuto cenu zkusíme přeformulovat jako koprodukci. Podobně to bylo i se spoluprací se studiem Soundsquare – Pavel Rejholec mě oslovil s tím, že se mu líbil Dort a ptal se, co připravuju do budoucna – i z toho vzešla koprodukce. Hned od začátku jsem se tedy mohla zaštítit nějakým základním kapitálem, což bylo velmi příjemné. Pak nás podpořil Fond, dokonce už ve vývoji. Pravděpodobně proto, že v té době jsme už byli přijati na workshop na festivalu goEast ve Wiesbadenu.

Byl onen workshop užitečný?
Velmi! Zpočátku se mi představa objíždění různých podobných akcí nezamlouvala, nebylo pro mě snadné se s tím srovnat a byla to pro mě nepříjemná povinnost. Šlo hlavně o iniciativu producentky Kristýny Michálek Květové, to ona nás začala hlásit na všechny možné workshopy a pitchingy a hodně tím projektu pomohla. Tohle cestování totiž pomohlo nejen u koproducentů, ale i co do tvarování mých nápadů. Zrovna na goEast jsem si uvědomila, že musím ten film trochu oprostit od lokálnosti, která v něm v tu chvíli byla zakořeněná. Setkala jsem se se silnou reflexí a odhalila některé věci, které by se při realizaci mohly stát nedostatky. A díky vzniklému resumé se pak přidal francouzský koproducent.

Jak se projevovalo to zbavení lokálnosti?
Původně jsem se chtěla mnohem víc věnovat konkrétně českému prostředí. Za to mohla moje záliba v elektronických experimentech skladatele Zdeňka Lišky. Nakonec jsem se ale rozhodla být univerzálnější. Další velký výzva byla vyhnout se tomu, aby byl film omotán okolo normalizace a komunismu. Vážně myslím, že alespoň má generace už by se měla posunout od neustálého účtování s minulým režimem. Bohužel od dokumentaristů z východní Evropy se většinou tento konflikt očekává a při komunikaci se západními producenty jsem se cítila trochu tlačená k jeho zdůraznění. To jsem sice neudělala, nicméně jsem trochu pochopila tendence a prostředí evropského trhu a mohla na to svým způsobem zareagovat.

Co účast veřejnoprávních televizí? Zmínila jste zatím slovenskou.
Slovenská televize byla zásadní, protože nám umožnila právě natáčení v budově rozhlasu, obě média jsou tam totiž na rozdíl od Česka spojena. Také se podílela finančně. Obecně si přístupu Slováků a jejich podpory velmi vážím a musím je vypíchnout oproti České televizi. Ta se sice také stala naším koproducentem, ale přispěla tak malou sumou, šlo o nějakou čtvrtinu oproti Slovensku, že ji v té rovině přímého financování lze vnímat spíše jako gesto. Ze své pozice autora jsem to chápala tak, že jakkoliv jim projekt přijde kvalitní, nevěří mu moc u svého publika. Nicméně každé pomoci si vážím. Obě televize nám pak byly samozřejmě důležitými partnery i v rámci věcného plnění.

Jak plánujete distribuci?
V našem případě považuju za naprosto nesmyslné pokoušet se nasadit autorský dokument do klasické distribuce třeba plošně na dva týdny a čekat, že někdo přijede. Plánujeme eventovou distribuci, která náš film spojí s nějakou diskuzí nebo dalším doplňkovým programem. Jen tehdy se dá čekat, že upoutáme pozornost. Musíme zkrátka ke každé projekci přistupovat individuálně a doufat, že hodně lidí přijde na několik unikátních programů, než že by lidé po troškách chodili na standardní projekce. Vynakládám teď velké úsilí a aktivně řeším distribuci, propagaci a dělám editorku našich webových stránek. Denně se tomu věnuji a řeším každý event a každou projekci osobně. Mám k tomu tým lidí, ale i tak je nutné abych i vytipovávala místa kde film může být uveden, uvažovala nad konkrétní propagací konkrétní projekce, jela na tu projekci, natočila propagační video, vyrobila rozhlasový spot. Je to pracné, ale vidím v tom smysl.

V dnešní době si režisér nemůže dovolit distribuci nevěnovat pozornost jako něčemu, co se odbude klasickou cestou. Mým původním plánem bylo věnovat se touhle dobou už dalším námětům, ale musela jsem si přiznat pravdu: Pokud nechci, aby práce nás všech byla zbytečná, musím se teď ještě postarat, aby ten film někdo viděl.

Vy jste na FAMU navštěvovala katedru režie. V českém prostředí se do nějaké míry očekává, že dokumentarista pochází ze specializované katedry dokumentu.
Dokument jako formát mě zajímá, stejně jako prostředí tvůrců dokumentárních filmů. Absolvent režie ale natočí snáz dokument než dokumentarista fikční film, alespoň se mi to tak zdá. A já se fikčních filmů nechci vzdát. Možná ale mezi dokumentem a fikčním filmem nevidím dost pevnou hranici. Je mi vlastně jedno, jestli točím hraný nebo dokumentární film, vždycky je to film, audiovizuální médium. Vždycky použiju všechny dostupně audiovizuální prostředky k tomu, abych v rámci média vyjádřila, co chci vyjádřit.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace