Dalším z námi oslovených českých producentů s mezinárodním rozhledem byl Vratislav Šlajer ze společnosti Bionaut. V jeho produkci vznikl anidok Králové Šumavy, v němž irský režisér Kris Kelly shrnuje životní příběh bývalého převaděče přes československé hranice Josefa Hasila a zároveň zohledňuje, jak nástup komunismu a uzavření hranic zasáhly do osudů několika lidí. Šlajerovy odpovědi rozkrývají nejen úzkou propojenost dnešního světa dokumentární produkce, umožňující tvůrcům snáze získávat kontakty a prostředky z různých zemí pomocí grantů a workshopů, ale také okolnosti vzniku dokumentu, který lze označit za „producentský“.
Můžete stručně přiblížit produkční historii Králů Šumavy? Z jakých zdrojů a jakým způsobem jste na něj získávali finance?
Králové Šumavy byli podpořeni ve vývoji z programu Kreativní Evropy MEDIA a Fondu kinematografie. Později při výrobě grantem Fondu kinematografie, Northern Ireland Screen a pobídkami v ČR. Zúčastnili jsme East Doc Forum, trhů MIPCOM, EFM Berlinale, Docs for Sale a dalších.
Jak došlo k navázání spolupráce s Krisem Kellym? Proč zrovna Kris Kelly a Králové Šumavy?
S Krisem Kellym jsme se potkali v roce 2011 během workshopu Screenleaders, zaměřeného na vedení a rozvoj producentské společnosti. S Krisem jsme pak vyvíjeli několik projektů. Film Králové Šumavy jsme Krisovi nabídli až ve fázi ukončených rešerší. Hledali jsme režiséra nebo režisérku mimo ČR, někoho kdo přinese českému tématu jiný pohled. Věděli jsme, že příběh bude potřebovat inscenované pasáže, od původního záměru dělat je hrané jsme se už ve vývoji posunuli k animaci. Kris Kelly se specializuje na animované a kombinované projekty, za Here to Fall (2012) byl nominovaný na BAFTA, proto se zdál jako ideálním režisérem projektu. Navíc jeho osobní zkušenost se severoirského Belfastu otevírala jiný pohled na téma hranic.
V jaké fázi jste se jako producent zapojil do vzniku filmu? Podílel jste se také na jeho vývoji nebo dramaturgii?
Králové Šumavy jsou producentský projekt. Na začátku stála kniha Návrat Krále Šumavy Davida Jana Žáka, resp. Davidův článek pro Respekt. Na knihu jsme nějakou dobu vlastnili opční práva, plánovali jsme hrané zpracování. Z toho pak sešlo, ale zůstal záměr nějak zpracovat příběh Josefa Hasila. Jako ideální se jevil dokumentární film, který by ale přesáhl formát portrétu a zabýval se nejen Hasilovým životem a příběhem, ale také kontextem jeho činů.
Vývoj jsme vedli já s producentem Dannym Holmanem. Rešerše a přípravné materiály zpracoval režisér Jan Gebert. Vznikl osmihodinový rozhovor s Josefem Hasilem, podařilo se shromáždit velké množství archivních materiálů, výpovědí pamětníků atd. Spolu s Janem Gebertem jsme pak z materiálu vybrali tři možné příběhy filmu a začali jsme oslovovat režiséry. Kris Kelly nebyl prvním osloveným režisérem, ale jednoznačně nejlépe dokázal téma uchopit. V příběhu našel pozitivní pohled, navrhl pracovat s linkou Vlasty Hrašové, která Hasilův život vnímá pozitivně a jejich setkáním rámovat vyprávění o Hasilovi a jeho rodině. Film se posunul ke stylizaci, ujasnili jsme si styl animace, která měla působit dostatečně konkrétně, ale současně fungovat symbolicky, nechávat divákovi prostor pro emoce. Kris poté napsal scénář animovaného dokumentu, vznikl výtvarný koncept animací, oslovili jsme ke spolupráci kameramana Jaromíra Kačera, který má velmi výtvarný přístup. Velmi klíčovou osobou pak byla střihačka Anna Johnson Ryndová a hudba Davida Holmese.
Financování nám trvalo zhruba rok a půl. Film se pak natáčení v ČR a USA, postprodukce a animace vznikla v Praze ve studiu Kredenc a v Belfastu ve studiu EnterYes. Na projektu jsem se jako producent podílel i dramaturgicky.
Co pro vás bylo v případě Králů Šumavy z producentského hlediska největší výzvou?
Formát kombinovaného filmu je velmi náročný. Kombinace dokumentu s animaci je ve fázi výroby velmi proměnlivá, neměli jsme s podobným tvarem zkušenosti. Při střihu se dlouho pracuje s tzv. animatikem, kdy je animace jen naznačená a nemá tedy finální emocionální dopad a je potřeba odhadovat výsledný tvar. Posléze se začne animace proměňovat, což ale mění výsledný dojem a je potřeba upravit střih. Proto jsme ve střižně strávili poměrně dlouhou dobu a někdy pracovali trochu metodou pokus/omyl. Během postprodukce se také dál dotáčelo a příběh filmu se precizoval. Nakonec se myslím podařilo najít správnou rovinu práce s animací a dokumentem, ale byl to dlouhý a únavný, často technicky náročný proces. Za velmi pozitivní považuji, že řada diváků po zhlédnutí nedokáže přesně identifikovat, které části filmu byly dokumentární a které hrané a vnímají jen příběh, tzn., že spojení formátů zřejmě funguje.
Ačkoliv projekt měl důvěru financiérů, nebylo financování snadné. Zejména proto, že nebylo dlouho možné prezentovat nějaký srozumitelný tvar, film v offline verzi bez animací byl pro řadu partnerů nesrozumitelný. Vlastně až do poslední chvíle nebylo možné film srozumitelně prezentovat. Svou roli v tom sehrál i fakt, že pro Krise Kellyho šlo o celovečerní debut.
Také proto se nám nepodařilo během výroby získat žádnou televizi, film byl pro většinu vysílatelů příliš riskantní. Zpětně ale považuji za výhodu, že projekt vznikl bez koprodukce s TV, protože nám zůstala práva. Film vznikal pět let, během kterých se trh výrazně proměnil, velkou roli dnes hrají platformy jako Netflix, která zajímá nákup globálních práv. Takže jsme teď s filmem vlastně ve velmi dobré pozici. Otevírají se nám nové možnosti. Riskantní samo o sobě bylo vsadit na české téma v mezinárodním zpracování ve specifickém vizuálním podání, tedy na film, který, ačkoliv se snaží oslovovat diváky, nedělá to tradiční komerční formou. Teď se ale ukazuje, že o podobně výrazné projekty, které mají lokální téma zpracované mezinárodně srozumitelným způsobem, je zájem. Snad jsme se trefili.
Jak důležité je pro vás uvedení filmu v soutěžní sekci Česká radost jihlavského festivalu? Jak vnímáte roli tohoto konkrétního festivalu pro distribuční osud vašeho filmu?
V Jihlavě šlo pouze o českou premiéru. Na velkou mezinárodní premiéru film ještě čeká, ta bude v roce 2020. Jihlava pro nás byla jakýmsi testem reakce diváků a profesionální veřejnosti. V Jihlavě jsme získali cenu studentské poroty, ukázalo se, že ačkoliv má film historické téma, daří se mu díky vizuální stránce oslovit mladší publikum. Reakce festivalových selektorů a sales agentů, kteří film v Jihlavě viděli, byla velmi pozitivní. Díky tomu se nám podařilo jasněji zaměřit mezinárodní distribuční strategii, ujasnit si jak film prezentovat, vytáhnout jeho silné stránky. Po další prezentaci na trhu Docs for Sale na IDFA v Amsterdamu jednáme s několika distributory, rýsuje se zajímavá festivalová distribuce atd.
Jihlava je velmi zajímavý festival, jeho mezinárodní prestiž každým rokem roste. Účast v Jihlavě byla pro náš film klíčová. Současně by festivalu prospělo industry sekci víc koncentrovat a zpřehlednit. Výběr filmů je opravdu velmi široký a různorodý. Akcent na Inspirační fórum a platformu festivalů trochu ubíral industry sekci pozornost, což je škoda. Přitom Jihlava a Karlovy Vary jsou pro středoevropské producenty klíčovou možností jak poprvé prezentovat svoje projekty.
Je produkce dokumentárního filmu něčím specifická? Odlišuje se z vaší zkušenosti od produkování hrané nebo seriálové tvorby?
Samozřejmě má dokument svá specifika. Ale v Bionautu při vývoji a výrobě k dokumentu přistupujeme stejně jako jinému typu projektu. Klíčový je scénář, vizuální pojetí, důsledný vývoj a distribuční strategie.
Velký rozdíl ale vidím v přístupu do distribuce a nastavených očekáváních. Poptávka po dokumentární tvorbě byla dlouhé roky dost určovaná televizemi, na můj vkus se trochu banalizovala a zbytečně mechanizovala. Je běžně slyšet prohlášení o „neprodejných“ tématech nebo formátech, aniž by se jimi kdokoliv hlouběji zabýval. Stále vznikla celá řada kreativních dokumentů, ale byly předem odsouzeny do škatulky nekomerčních a nediváckých. Naštěstí se ale trh mění, otevírají se nové možnosti a brzy se ukáže, že originální silné příběhy mají mnohem větší komerční potenciál než by se podle poptávky televizí mohlo zdát. Je jen potřeba je srozumitelné vyprávět.
Změnila se podle vás oproti dřívějšku, tedy oproti období před restrukturalizací Státního fondu kinematografie v roce 2012, náročnost produkování celovečerních dokumentů pro kina?
Ano, zásadně. Máme stabilní systém, který podporuje dokumenty ve fázi vývoje i výroby, lze se konečně zodpovědně věnovat všem fázím dokumentu. Díky tomu se zvýšily rozpočty dokumentárních filmů. Kdysi býval rozpočet dokumentu 1,5 milionu korun, dnes je to v průměru 3 až 5 milionů. Došlo ke snížení hranice výše rozpočtu pro dosažení na pobídky – ta je dnes 2 miliony, tzn. i dokumenty mohou čerpat výhody pobídkového systému.
Jak náročné je podle vás v současnosti dostat dokumentární film k divákům? Přemýšlel jste o distribuci a cílové divácké skupině již ve fázi vývoje a výroby?
Snažíme se mít jasno o cílové skupině již během vývoje a cílovou skupinu pak dodržet. Zatím pracujeme se 70ti minutovou verzí, tzn. hledáme cestu do kin, na festivaly, platformy. Plánujeme ale i kratší televizní verzi. Pro nás je pozitivní, jak film funguje na mladší publikum. Naší hlavní cílovou skupinou je divák 18 až 40 let, ale film funguje i na mladší.
Považujete stávající institucionální zázemí pro výrobu dokumentárních filmů v Česku za dostačující? Co by se případně mohlo změnit?
Máme stabilní podporu Fondu, fungující České filmové centrum. Za skvělou považuju práci Institutu dokumentárního filmu. Český je i jeden z nejlepších workshopů na světě dok.incubator. Máme zajímavé tvůrce, funkční systém financování, podporu producentů a vzdělávání. Dokumentární katedra FAMU je historicky jedna z nejlepších.
Osobně bych uvítal, kdyby veřejnoprávní Česká televize lépe pracovala s dokumentárními formáty, ať už s koprodukčními filmy nebo seriálovou docu tvorbou. To ale souvisí s tím, že ačkoliv ČT má velmi dobře sestavené schéma a skvěle pracuje s hranou tvorbou, u dokumentu se to nikdy nepodařilo. Časté změny oken, vysílacích časů, tápání při výběru témat. Program ČT2, který se mohl věnovat dokumentu a tvorbě pro mladší diváky zůstal někde napůl. Dokumenty tak v ČR postrádají silnou oporu veřejnoprávního vysílatele. Ale Milan Fridrich by se mnou asi nesouhlasil. Jen pro pořádek – nemám tím na mysli, kolik ČT do dokumentu investuje, ale jak pak s dokumentárními projekty pracuje. Jedna věc je investovat např. do výroby docu serií, což ČT dělá, druhá je pak umět je divákům správně nabídnout, jako se to ČT podařilo například s oknem detektivek, komediální seriálů, nedělních nebo pátečních hraných seriálů… U dokumentu to prostě zatím nevyšlo.
