Mizející

Přísná karanténa na jaře 2020 smrskla životní prostor stovek milionů lidí do několika metrů čtverečních. Obzor se ohraničil výhledem z okna, dny prostoupila nuda, z rádia a televize doléhal nekonečný proud katastrofických zvěstí. Na pozadí vlastního duševního a fyzického diskomfortu začíná režisér natáčet videodeník. Statická kamera stejně nezúčastněně zaznamenává existenciální monology i činnosti obsluhující základní tělesné potřeby. Filozofující esej je utkaná z úvah o nastávající proměně světa a obrazů, které se ji snaží zachytit. „Během karantény se čas stal něčím zvláštním. Stáli jsme tedy co nejklidněji, vyděšeni vlastním dechem, zatímco náš domov se proměňoval v království nového času.“ F. Ticozzi