Ještě nejsem, kým chci být

Osmašedesátiletá žena se nahá fotí v odrazu zrcadla. Sledujeme něco, co se v jejím životě opakuje posledních padesát let. Na různých místech doma, ve světě, v odlišných situacích a duševním rozpoložení. Zblízka fotí celý svůj život plný velkých i malých zvratů. Jsou jejich stopy vidět ve tváři, na těle?
Docenění se dočkala až v 67 letech. Její výstavy a knihy dnes patří k nejvýraznějším kulturním událostem doma i v zahraničí. Přesto Libuše Jarcovjáková není, kým by si přála být. Skrze své fotografie hledá samu sebe, místo kam patří. Platilo to, když mačkala spoušť foťáku koncem sedmdesátých let v Československu a platí to i dnes, kdy prochází hromady negativů při práci na nové knize a výstavě. Znovu od začátku prochází svým životem.
Příběh hrdinky začíná v normalizační Praze, kdy se s fotoaparátem vydává na cestu po tehdejších ostrovech “svobody” - na noční směnu v tiskárně, do zaplivaných hospod, mezi exotické Vietnamce, Kubánce, Romy, do pololegálních gay klubů, do nočních ulic velkoměsta. Nahota, sex, alkohol, ale taky nuda, šeď a svěrací kazajka normalizace. Pro Libuši je to cesta emancipace, hledání vlastní identity a sexuality, kterou přeruší vražda v okruhu jejích známých. Zajímá se o ni STB, Libuše se rozhodne fingovaně provdat a emigrovat do Berlína. Nový svět je plný překážek a prohraných bojů, po dopravní nehodě skončí Libuše v nemocnici. Za poslední peníze odlétá do Tokia, kde nakonec zázračně prorazí jako módní fotografka. Není to ale život, který chce žít. Vrací se zpět do Berlína a po pádu železné opony míří do Prahy.
Při tom všem do deníků zapisuje záznamy každodenního boje, průzkumu identity, tělesnosti, vztahů a emocí. Důkazním materiálem jsou desetitisíce autoportrétů, konzervujících proměnu těla a duše v běhu několika desetiletí. Co Libuše hledá za zrcadlem?