V tichu hor postavu viděti...

Nad prázdnou krajinou visí vedro k zalknutí, nehne se ani lístek, rozpuklé skály mlčí jako udušeny letním žárem. V ohbí cesty se tetelí vzduch, jediný pohyb v okolní nehybnosti. V takovém oněmělém okamžiku, uprostřed pustých hor, se může stát cokoli… Film ukazuje ty, kterým Krušné hory takříkajíc procházejí rukama, kteří od nich nemají odstup a nezobecňují je. Žijí ty hory jaksi napřímo, bez ukecaných komentářů či vzdělanecké reflexe, ale zato svérázně až brutálně – vytvářejí je tak a formují, jako by se tu vyvrásnily kdysi před miliony let spolu s horskými masivy. Příběhy postav prostřednictvím konkrétně topograficky vymezený prostor Sudet říkají cosi obecnějšího o pocitu domova, o jeho nesamozřejmosti, o individuální i kolektivní paměti, která nás zrazuje, kdykoli se od ní chceme násilně odstřihnout, o bolesti a utrpení, které člověka zraňují s lhostejnou univerzalitou, ať žije na Božím Daru nebo v Praze.