Báječní muži v ulítlých snech
V Československu druhé poloviny 70. let, kdy byla jakákoliv přípustná seberealizace i veřejná prezentace pod ideologickou kontrolou komunistické strany, se v nejrůznějších zájmových oblastech pokoušely tvořivě vyjadřovat stovky nadšenců - amatérů. Náš film vypráví o několika filmových amatérech, kteří i přes nevoli státu uskutečňovali své originální a bláznivé nápady a rozvíjeli svůj nekonvenční filmový jazyk, který ale většinou zůstal veřejností nepochopený.
White Flight (working title)
It has been nearly three decades since Slovakia successfully re-entered the global democratic orbit. While the harrowing events and revelations of the past month and a half undoubtedly cast a shadow of suspicion over the moral character of the country, it is beyond dispute that, since it broke off the authoritarian yoke of Soviet socialism, Slovakia has been undergoing consistent societal development and growth. However, despite overwhelmingly promising social and economic indicators, the country is currently experiencing such an exodus of creative talent as has no precedent in its history. Tens of thousands of people leave Slovakia every year – some to study, others to work – and a good deal of them elect to stay abroad indefinitely. There are various reasons for this flight; most have recently been the subject of serious academic investigation. Our project, however, does not propose to explore these reasons in depth. Let us just say that many Slovaks – especially the young – are experiencing an inscrutable unease from the inner state of the country.
The degree to which this phenomenon is aggravated by the state and by the emigrants themselves is subject to debate. But it is not our place to moralise over the issue. Moreover, we do not believe that doing so would be worthwhile. The fact of the matter is that, over the past few years, Slovakia has seen the emergence of several non-profit organisations that attempt to help young Slovaks return to their home country and to provide them with an infrastructure that would allow them to apply their skills and experience to the benefit of the wider public. Besides those, there are also individuals who do not seek out formal structures. These mavericks often focus their efforts on marginal areas of the country and society, where the benevolent hand of the state cannot or does not want to reach. It is to these people that we wish to dedicate our film.
The degree to which this phenomenon is aggravated by the state and by the emigrants themselves is subject to debate. But it is not our place to moralise over the issue. Moreover, we do not believe that doing so would be worthwhile. The fact of the matter is that, over the past few years, Slovakia has seen the emergence of several non-profit organisations that attempt to help young Slovaks return to their home country and to provide them with an infrastructure that would allow them to apply their skills and experience to the benefit of the wider public. Besides those, there are also individuals who do not seek out formal structures. These mavericks often focus their efforts on marginal areas of the country and society, where the benevolent hand of the state cannot or does not want to reach. It is to these people that we wish to dedicate our film.
Raději zešílet v divočině
Snímek Raději zešílet v divočině není katalogem podivínů ani alternativním průvodcem po největším českém pohoří. Je ponorem do oblastí lidské duše, dlouhodobé samoty a odloučenosti, paralelního světa, který proti tomu našemu klade znepokojující otázky. Jedná se o intimní kvíz v magickém šumavském prostotu, narážející na naše osudové životní rozhodnutí a schopnost jim čelit.
Ve filmu postupně poznáváme příběhy „tří“ hlavních postav, tří generací šumavských samotářů. Dvojčata Frantu a Ondru Klišíkových, pastýřku Martinu Kyselovou a starce Mirka Sedláčka. Sledujíc přitom roční kolorit přírody, dozvídáme se o jejich životních prožitcích a rozhodnutích, které je chtíc-nechtíc nakonec vedli k odloučení od civilizace. Jaro, léto, podzim, zima. Čtyři roční období zrcadlící rozlety i pády, radost i smutek. Film je ročním pozorováním v aktuálním roku jejich života.
Je to příběh atmosféricky magický, neuvěřitelný a tak trochu pohádkový. Jeden z těch mýtů, díky kterému je svět krásnější, snesitelnější. Co i jenom v síle krátkého záblesku, nacházíme tu, co nám je v kolotoči denních rutin skryté. Procitáme při pohledu na postavy z filmu. Bloudíme přitom ve svojí minulosti, ptáme se stejně jako oni, hledáme rovnováhu v naší duši, v životním prostoru s odlišnými parametry od toho našeho. Od prostoru, kterému se současná moderní společnost stále více vzdaluje.
Zda to byl cílený defenzivní útěk, perspektivní nádech nebo náhoda je druhořadé. Důležité je poznání vyplívající z možnosti intenzivního pozorování v blahobytu času, umožňující myšlenkový rozvoj. Je to zvláštní druh učení. Postupně jako se noříme do jejich vnitra, více a více zjišťujeme, že nejde o žádné asociály či sociální vyděděnce. Předsudky z materiálního světa se rychle rozplynou. Vidíme rozumné a sečtělé lidi ve skromných příbytcích, schopných filozofických úvah, trefně konfrontující svoje postoje se životem současné společnosti. Je až neuvěřitelné, kolik nám toho mohou říct a s jakým odstupem se dívají na svět.
Ve filmu postupně poznáváme příběhy „tří“ hlavních postav, tří generací šumavských samotářů. Dvojčata Frantu a Ondru Klišíkových, pastýřku Martinu Kyselovou a starce Mirka Sedláčka. Sledujíc přitom roční kolorit přírody, dozvídáme se o jejich životních prožitcích a rozhodnutích, které je chtíc-nechtíc nakonec vedli k odloučení od civilizace. Jaro, léto, podzim, zima. Čtyři roční období zrcadlící rozlety i pády, radost i smutek. Film je ročním pozorováním v aktuálním roku jejich života.
Je to příběh atmosféricky magický, neuvěřitelný a tak trochu pohádkový. Jeden z těch mýtů, díky kterému je svět krásnější, snesitelnější. Co i jenom v síle krátkého záblesku, nacházíme tu, co nám je v kolotoči denních rutin skryté. Procitáme při pohledu na postavy z filmu. Bloudíme přitom ve svojí minulosti, ptáme se stejně jako oni, hledáme rovnováhu v naší duši, v životním prostoru s odlišnými parametry od toho našeho. Od prostoru, kterému se současná moderní společnost stále více vzdaluje.
Zda to byl cílený defenzivní útěk, perspektivní nádech nebo náhoda je druhořadé. Důležité je poznání vyplívající z možnosti intenzivního pozorování v blahobytu času, umožňující myšlenkový rozvoj. Je to zvláštní druh učení. Postupně jako se noříme do jejich vnitra, více a více zjišťujeme, že nejde o žádné asociály či sociální vyděděnce. Předsudky z materiálního světa se rychle rozplynou. Vidíme rozumné a sečtělé lidi ve skromných příbytcích, schopných filozofických úvah, trefně konfrontující svoje postoje se životem současné společnosti. Je až neuvěřitelné, kolik nám toho mohou říct a s jakým odstupem se dívají na svět.