Vít Janeček

Předčasně zemřelý filmař, absolvent FAMU a životní radikál Vladimír Voříšek (1969 – 2013) po sobě zanechal několik krabic s videokazetami, pár filmových cívek a svazky poznámek, aforismů a básní. Pět měsíců po jeho nečekané smrti zavolala jeho někdejší spolužačce z FAMU, režisérce Kateřině Krusové advokátka a oznámila jí, že Vladimír před svojí smrtí sepsal závěť, v níž se stala jednou ze tří dědiček.
Kateřina jeho poslední vůli přijala a rozhodla se natočit film, který naplní jeho záměr vytvořit třetí film, završující trilogii, spolu s jeho dvěma filmy Zámek Zmizík a Panda s rudýma ušima. Zamýšlený středometrážní film bude současně reflektovat Voříškovu bytost a vedle navázání na jeho materiály z Tibetu a z Čech bude svého druhu jeho portrétem.

Film Žumpa se zabývá drogami a závislostí. Začali jsme s ním, fascinováni žebříčkem významné agentury Bloomberg, která z 52 zemí světa, kde se sledují dané údaje, vyhodnotila Českou republiku jako vítěze. Druhou výchozí fascinací byla reflexe metodik výzkumu užívání drog ze splašků městské kanalizace, které se užívají i v České republice. Rešerše a natáčení filmu nás vedly dál, k otázkám po tom, proč se kolotoč závislostí a jejich potírání nedaří potlačovat, což nutně vede i k otázkám kdy a za jakých okolností kriminalizace drog a negativní pohled na závislé chování vzniknul a jak a proč s ním bojovat. Film z kanalizace i nadzemí reflektuje komplexně tento fenomén.

Se šikanou v práci se setkala více než třetina pracovně aktivních lidí. Nevyhýbá se ani státním institucím, domoci se práva je krajně obtížné..
Dokumentárně-scénický film analyzující šikanu v institucích a firmách v navazujícím sledu příběhů, které jsou sestaveny do vrstvujíciho se celku.Ostatní velký výzkum STEM / MARK z roku 2013 uvádí, že šikana postihuje 23 procent pracujících. Překvapivě velké procento z registrovaných případů se týká lidí pracujících ve veřejném sektoru, nebo ve státní správě (úřady, policie, školy, státní rozpočtové organizace). Důvody šikany na pracovišti a její příčiny jsou různé. Cílem naší pozornosti je práce s lidmi, kteří přežili takovou dlouhodobou traumatizující zkušenost.

Návrat jednoho z prominentních vězňů Barmského režimu zpět do vlasti, odkud odešel, poté co byl propuštěn po 20 letech z vězení, kde tajně nafotil 600 nikdy nepublikovaných fotografií, které užilo OSN v jednáních s vojenskou juntou. Cesta za lidmi z obou stran léta rozdělené společnosti dává jiný pohled na možnosti soužití, odpuštění a pohledu na vlastní život i společnost. Před volbami 2020 chce Banyarr vědět, zda je možné žít zpátky v zemi. Tuto jednoduchou otázku si kladou stovky milionů lidí, kteří uprchli z jejich zemí, kteří trpí drsnými režimy nebo dokonce válkami. Chce vědět, zda je demokratický a otevřený rozvoj společnosti možný, a to navzdory vzrůstajícím rozporům na mnoha úrovních.

Foyer Europe is a documentary film. It tells a story of a place where three fates of culturally and economically different worlds collide unexpectedly. The document reveals the unequal and dehumanized nature of the globalized world. In the Balkan metropolis Belgrade, a rather symbolic "foyer of Europe", the fates of "unwanted" refugees who are hopelessly imprisoned within impenetrable state borders, collide with the fates of "privileged" Saudi-Arab sheiks who make claim for the city centre through their investment development project, and finally with the fates of "overlooked" people of Belgrade, helpless and powerless against the political and financial forces that take away their right to decide about their own city by involuntarily evicting so a prearranged future can come into place.
The film, through these encounters of local lives with a global context, depicts the conflicts and dynamics shaping the character of the contemporary world, in which the claim to a better future is only for the privileged. The film is a journey exploring the physical, political and emotional archaeology of the contemporary global city.

Film zkoumá odkaz Olympiád v nekolika městech, která už Olympiádu absolvovala a nyní se chystá na její reprízu. Jaký byl přínos Olympiád pro tato města a jejich země? Jaká jsou pro a proti k pořádání masových sportovních soutěží? Vedle Evropy zavítáme i do Asie a sledujeme dva rozdílné přístupy k pořádání a her a jejich architektonický odkaz a zásahy do veřejného prostoru - v Pekingu a Tokiu, města, která mají zkušenost z pořádání a nyní jsou v “poločase” příprav a nové olympijské výstavby na nadcházející Olympiády. Po troskách olympijských stadionů v Athénách se budeme toulat a vnímat je prostřednictvím mladého čínského fotografa a urbex explorera Ťiang Šeng-ta, jehož vášní je dokumentování opuštěných a rozpadajících se míst. Spolu s ním do filmu bude zasahovat také režisérka Haruna Honcoop, ať už svými otázkami nabo jako společnice na Ťiangových cestách. Budeme sledovat zásah do urbanismu měst v podobě stadionů, které po třítýdenním svátku, kdy sportovci z celého světa stadiony opustí, zůstanou často ležet ladem úplně, anebo v tom lepším případě jsou dále využívány a případě najdou jiné uplatnění. Mají gigantické stavby Olympiády trvalé využití? Nebo je třeba betonovo-hliníkové konstrukce vyhodit do vzduchu jako v Atlantě? Je pořádání Olympijských her udržitelné z urbanistického hlediska? Jaký mají megalomanské stavby smysl pro posílení prestiže státu? Evropské názory a kontroverze postavíme do kontrastu se dvěma asijskými olympijskými velmocemi - s Čínou Japonskem, kde finanční náklady do pořádání Olympijských her prudce a násobně narostly a dále narůstají. Poukážeme na dopady velkých investic na prestižní budovy, kde ztráty často narustaji do výši milionu dolaru. Je přesunutí her do ekonomicky prosperujících zemi ve východní Asii (Japonsko, Čína, Korea) předznamenáním nového dělení světa, ve kterém euroamerická civilizace a její humanistické a demokratické hodnoty ztrácejí zásadní postavení?

The playful film 1+1+1 shot on classical (old fashioned?) 16mm medium deals with the idea of progress. Progress is an issue that is becoming more and more pressing in these times of crisis developing to crisis developing to crisis – maybe progress of crisis? With a leap in the technologisation of life, but also growing inequalities and various tensions. We love progress, improvements, advances, growth. Is there a space for another loves?