Import Games
Seriál přibližuje herní průmysl na již zavedené, ale přesto jedinečné slovenské a české scéně. Ukazuje, jak se videohry dostaly do bývalého Československa a zpět do okolního světa. Každý díl se věnuje jednomu tématu, přeskakuje v čase tam a zpátky a vytváří dialog mezi různými generacemi - herními veterány, kteří v ponurých 80. letech tvořili hry od nuly jako o život, a současnými talenty, kteří přinášejí originální nápady na přeplněnou nezávislou scénu.
Od herních veteránů, jako jsou Tibor a Zajo z Fatbot Games, kteří začínali ještě jako generace bez jistot a po letech zkušeností ve vznikajících místních studiích se rozhodli být strůjci svého osudu. Zpět v bodě nejistoty, spoléhajíce se s minimálními prostředky neklidně na vlastní odhodlání a úsudek, nyní vyvíjejí po dvou dílech stylové retro sci-fi Vaporum svou třetí hru.
Na druhé straně jsou tu mladí tvůrci, jako je 3D výtvarník Šimon, pro kterého byly hry vždycky samozřejmostí a jeho talent a studium v zahraničí ho lákají, aby si troufl na vyšší cíle. Nebo zcela kutilští autoři, jako jsou grafické a herní designérky Bára a Tereza ze studia Circus Atos, které herní médium využívají jako prostor pro dětské publikum a k rozšíření možností lokálního uměleckého vyjádření.
Seznamte se také s Michalem a Marošem, dynamickou dvojicí teoretiků a historiků z Trnavy a Slovenského muzea designu. Nesbírají jen artefakty, ale vytvářejí vyprávění, které prostřednictvím osobních příběhů definuje širší společenské vazby, utváří budoucnost herního poznání tím, že podporují vztahy a připravují nás na stále se vyvíjející technologické prostředí.
Představíme vám řadu příběhů, které osvětlí jinak nepřekonatelné množství informací a v každém díle vás provedou různými směry. Představte si to jako vyprávění rozdělené do herních úrovní, z nichž každá má svůj jedinečný cíl, styl a pravidla postupu.
Od herních veteránů, jako jsou Tibor a Zajo z Fatbot Games, kteří začínali ještě jako generace bez jistot a po letech zkušeností ve vznikajících místních studiích se rozhodli být strůjci svého osudu. Zpět v bodě nejistoty, spoléhajíce se s minimálními prostředky neklidně na vlastní odhodlání a úsudek, nyní vyvíjejí po dvou dílech stylové retro sci-fi Vaporum svou třetí hru.
Na druhé straně jsou tu mladí tvůrci, jako je 3D výtvarník Šimon, pro kterého byly hry vždycky samozřejmostí a jeho talent a studium v zahraničí ho lákají, aby si troufl na vyšší cíle. Nebo zcela kutilští autoři, jako jsou grafické a herní designérky Bára a Tereza ze studia Circus Atos, které herní médium využívají jako prostor pro dětské publikum a k rozšíření možností lokálního uměleckého vyjádření.
Seznamte se také s Michalem a Marošem, dynamickou dvojicí teoretiků a historiků z Trnavy a Slovenského muzea designu. Nesbírají jen artefakty, ale vytvářejí vyprávění, které prostřednictvím osobních příběhů definuje širší společenské vazby, utváří budoucnost herního poznání tím, že podporují vztahy a připravují nás na stále se vyvíjející technologické prostředí.
Představíme vám řadu příběhů, které osvětlí jinak nepřekonatelné množství informací a v každém díle vás provedou různými směry. Představte si to jako vyprávění rozdělené do herních úrovní, z nichž každá má svůj jedinečný cíl, styl a pravidla postupu.
Tento dům nemá žádná poškození
"This House is Undamaged" is a documentary that explores the complex transformation of Mariupol, a city in Ukraine that was extensively destroyed during the Russian invasion in 2022. The film explores reconstruction efforts under Russian control and highlights the strategic obliteration of war marks through rapid rebuilding.
One of the film's main narrative motifs is the deconstruction of media narratives about the reconstruction of Mariupol. Through a thorough examination of various media sources - from social media posts, amateur footage and propaganda videos to official reports and advertisements - the film seeks to reveal how the image of the city's "reconstruction" is carefully constructed and manipulated. By exposing the flaws and distortions in these depictions, the documentary critically analyses how the media plays a key role in shaping public perceptions of urban transformation, both locally and internationally.
The film unfolds not around a single character, but around the city itself. Mariupol is both the protagonist and the stage, a body whose scars, ruptures, and forced transformations are traced through found footage, propaganda clips, amateur videos, and fragments of memory. Its streets and buildings, its ruins and reconstructions, speak louder than any individual voice. But the city is not only seen — it is heard. Its soundscape becomes the deeper narrative, the pulse beneath the image.
The city is read as topography — a map in flux, marked by shifting borders of control, layers of rubble and scaffolding, zones of habitation and zones of abandonment. Satellite images dissolve into shaky phone recordings; promotional clips overlap with whispered testimonies. The city becomes a palimpsest, where destruction and construction exist side by side, each erasing and overwriting the other, yet never fully succeeding.
One of the film's main narrative motifs is the deconstruction of media narratives about the reconstruction of Mariupol. Through a thorough examination of various media sources - from social media posts, amateur footage and propaganda videos to official reports and advertisements - the film seeks to reveal how the image of the city's "reconstruction" is carefully constructed and manipulated. By exposing the flaws and distortions in these depictions, the documentary critically analyses how the media plays a key role in shaping public perceptions of urban transformation, both locally and internationally.
The film unfolds not around a single character, but around the city itself. Mariupol is both the protagonist and the stage, a body whose scars, ruptures, and forced transformations are traced through found footage, propaganda clips, amateur videos, and fragments of memory. Its streets and buildings, its ruins and reconstructions, speak louder than any individual voice. But the city is not only seen — it is heard. Its soundscape becomes the deeper narrative, the pulse beneath the image.
The city is read as topography — a map in flux, marked by shifting borders of control, layers of rubble and scaffolding, zones of habitation and zones of abandonment. Satellite images dissolve into shaky phone recordings; promotional clips overlap with whispered testimonies. The city becomes a palimpsest, where destruction and construction exist side by side, each erasing and overwriting the other, yet never fully succeeding.